Od krize na Islandu, která začala v roce 2008 už uběhlo několik let a tak je vhodná doba zamyslet se, jaká poučení si z tohoto krizového vývoje můžeme vzít.
Islandští teroristé a překvapivé závazky
Icesave byla pobočka velké soukromé Islandské banky Landsbanki, která působila ve Velké Británii a Holandsku. Když se Landsbanki dostala do problémů, Britská vláda po Islandu požadovala, aby se za vklady v Icesave zaručil. Když nedostala uspokojivou odpověď, prohlásili Britové banku Landsbanki Island za terroristickou organizaci a její zkonfiskovala. Britská i Holandská vláda své střadatele (tak trochu spekulanty) vyplatily. Británie většinu ztrát (85%) pokryla zabaveným majetkem Landsbanki a o zbytek se hodlá s Islandem soudit.
Je to zjevně velká nespravedlnost, chtít po občanech státu, aby ručili za problémy způsobené soukromou bankou někde v zahraničí. Problém je, že podle zákonů Evropské Ekonomické oblasti (European Economic Area – EEA) státy za své banky ručit musí a Island by tedy za vklady do výše 20000 Eur ručit měl. Je to nesmyslné, je to nespravedlivé, ale je to tak. Island se brání tím, že onen zákon je určen pro případ krachu jedné banky a ne pro systémový problém, když se všechny banky v zemi dostanou do problémů zároveň. Přeji Islandu u soudu hodně štěstí.
Poučení?
V případě krachu České banky bude Česká Republika zodpovědná za vklady jejích poboček v zahraničí. V případě, že by Česká Republika požadavky zahraničních vlád neuznala, bude prohlášena za teroristu a její majetek v zahraničí včetně majetku státních firem bude zabaven.
Z toho plyne zaprvé to, že Českým bankám by neměla Národní banka dovolit vlastnit zahraniční pobočky velké natolik, aby jejich krach ohrozil Českou Republiku.
A za druhé, že státní firmy by neměly investovat v zahraničí, umělecké předměty vlastněné státem by neměly být zapůjčovány na zahraniční výstavy a podobně.
Škodlivost krátkodobého kapitálu
V době před krizí byla Islandská ekonomika takzvaně přehřátá (nacházela se nad svým potenciálním produktem). Následkem toho rostla inflace se kterou Islanďané bojovali zvyšováním úrokové míry. Vysoké úroky lákaly zahraniční investory, kteří tak dodávali Islandu kapitál v době, kdy ho měl i tak přebytek. Ve chvíli kdy v USA propukla krize, zahraniční investoři začali peníze z Islandu stahovat a to přesně ve chvíli, kdy je Islanďané začínali potřebovat. Úprk kapitálu zhoršil problémy bank a způsobil krach kurzu Islandské koruny a tím zvýšil inflaci.
Poučení?
Krátkodobý kapitál je pro ekonomiku škodlivý a riskantní.
Nejistý finanční sektor
Před krizí tvořil finanční sektor většinu Islandské ekonomiky. O rok později už ne. V dnešní době je běžné obchodování s takzvanou finanční pákou, které zmnohonásobuje zisky i ztráty. Banka tak může během roku zmnohonásobit svou velikost a během dalšího roku přestat existovat. Finanční sektor je tedy velmi nejistý a je nezodpovědné na něm zakládat národní hospodárství. Podle mého názoru je jen otázkou času než se Velká Británie, ve které finanční sektor mezi lety 2006 až 2009 vzrostl na celých 10% hrubého domácího pruduktu, dostane do obrovských problémů. A stane se to nejspíš stejně rychle a nečekaně jako v případě Islandu.
Island má velké štěstí, že krach svých bank přežil docela dobře. Zdánlivá prosperita bank netrvala dost dlouho na to, aby všichni Islanďané zapoměli jak se živit normální prací a hlavně, Islanďané měli dost rozumu na to, aby neprodali práva na lov ryb do zahraničních rukou, takže vždycky budou mít z čeho žít. Česká republika s politiky schopnými privatizovat a nechat prodat do zahraničí například kvóty na výrobu cukru, přestože cukrovarnictví tradičně živilo celé oblasti, by tohle štěstí mít nemuselo.
Poučení?
Banky tu dnes jsou a zítra tu být nemusí. Je bláhové na nich zakládat kariéru, nebo národní hospodářství.